český divadelník, kulturní publicista a redaktor, recitátor, herec, moderátor a vysokoškolský pedagog
 

 

„Ti, kdož byli objeveni, nemusí projevovat vděčnost…“

rozhovor s Mirkem Kováříkem

Je to už čtvrtstoletí, kdy jsem poprvé potkal Mirka Kováříka (*1934). Stalo se tak v přítmí pražského sklepního divadélka Rubín, nedaleko chrámu svatého Mikuláše. Ta scéna měla nepochybně kouzlo čehosi výjimečného, neboť byla ostrůvkem neoficiální poezie i místem, kde mnozí zatím neznámí básníci přicházeli na svět. Dnes už tento publicista, editor, pedagog, recitátor a propagátor poezie nemusí působit jen polooficiálně. Pro milovníky nezavedené poezie je jistě pojmem třeba jeho rozhlasový pořad Zelené peří…

Jak se utvářel váš vztah k poesii? Postupně, nebo to bylo náhlé uhranutí?

„Jsem – dejme tomu – kreativní interpret básnických textů, termín“recitátor“ nemám rád… Globálně do tohoto spektra mohu zahrnout jak dramaturgii, tedy výběr „svých“ básníků, vlastní přednes jejich poezie „ve stavu zrodu“, jak tomu říkám, a případně i literárně kritický vztah recenzní nebo ediční… Všecko začalo spíše intuitivně; v adolescentním věku mne ohromila poezie jako zvláštně strukturované tajemství… Poněkud nadneseně řečeno: básněmi Jiřího Karáska ze Lvovic, objevenými kdesi v poličce jednoho pražského antikvariátu, jsem mohl promluvit k vlastní duši… Dokonce si myslím, že být to později, kdy už jsem sám získával jakýs takýs vlastní nadhled k literárním análům, jak je nám v padesátých letech ve škole nabízely v primitivním marxistickém balení, jako erbovní mohl přijít i jiný básník… Lorca? Weiner? Whitman…? Ale toho Karáska jsem si vzal jako ikonu vlastně na celý život – i prostřed kvasu let šedesátých, mezi mým „rebelským“ repertoárem byla montáž z jeho textů, „Hlas volající v noci“… Na jeho hrob na Malvazinkách nosím bílou růži už hezkých pár desetiletí…

Proč je pravá poezie v každých časech spíše Popelkou? Není to tím, že se jí tak trochu bojíme? Nebo je v tom i strach, že by nás dovedla k nepříjemným otázkám?

Začněme jinak: pro mnoho lidí je poezie jakýsi utilitární slovní artikl, něco co takzvaně opěvuje, co se píše k jubileím, nebo čím se dá nějak naznačit vztah třeba k osobě, o jejíž přízeň usilujeme… Tahle její zprostředkovatelská role kdysi suplovaná dokonce obsáhlými rukověťmi, co a jak napsat do památníčků k nejrozmanitějším příležitostem, z ní pro mnohé udělala podružnou a v životě vlastně nadbytečnou záležitost. Opravdová poezie, hodna ovšem tohoto označení jako transformovaná projekce vlastního světa básníkova, má tentýž intelektuální fundament jako každé exaktní zacházení s daným tématem, v určité životní situaci. Pochopitelně, že je v ní zakalkulován i emociální vhled – to vše pak ještě umocněno formální strukturou tohoto sdělení, které leckdy dokáže nastolit normy přímo revoluční – co skandálů se událo třeba při zrodu dada hnutí, surrealismu nebo beatnické vlny, a jak nepřijatelné se to jevilo konzervativním dušičkám. Poezie je v podstatě rizikový faktor pro každý režim – nedá se totiž držet jako jeho stabilizující souřadnice, jen si vzpomeňme třeba na osud Majakovského, koneckonců celé ruské avantgardy; ani u nás nemusíte chodit daleko – po Únoru se nejlepší duchové českého básnického spektra zákonitě ocitli buď ve vězeních nebo v nedobrovolné vnější, a častěji vnitřní izolaci. Jen literární prostituti dokáží vstoupit do služebního vztahu s mocí, někteří ostatně za dost laciný bakšiš… I na to je spousta důkazů – normalizátorská klika v kultuře na počátku sedmdesátých let u nás dokonce s takovou zkorumpovatelnou množinou počítala jako s nezbytným předpokladem své vlastní existence.

V devadesátých letech jste často propagoval — třeba na vlnách Českého rozhlasu — díla katolíků Jakuba Demla a Jana Zahradníčka. Čím vás zasáhli?

Odvahou! Vůlí neprodat se! Deml měl období, kdy se jeho vnitřní rozpory možná poněkud pitvorně prodrávaly do proudu jeho literární autenticity, česko-německá vydání některých básní, akcenty antisemitismu ukotveného ve vnímání Židů jako živoucích nástrojů neblahých finančních operací – to vše ovšem nazíráno integrálně hrálo roli podružnou. Jakub Deml nebyl schopen nikomu ublížit, ba naopak, jeho nenávist nesla v podstatě kladné znaménko a byla v ní latentně přítomna i vlastní očista, viz jeho vztah k Sokolu nebo církevním celebritám… Nemluvě o Šaldovi či Masarykovi. V tom se stal učitelem Ivanu Divišovi v letech jeho emigrace… Zahradníčkův postoj vůči komunistickému režimu zasluhuje úcty a obdivu ještě mimořádnějšího…Jeho vězeňská básnická sbírka Dům Strach by měla sloužit jako jeden ze základních dokumentů k pochopení padesátých let… Pavlové Kohoutové a celá ta kohorta poblázněných literátů z oněch let by měla před touhle výpovědí pokorně prosit o odpuštění. Jak šíleně muselo být Zahradníčkovi v cele na Bartolomějské, kde se za rohem na Národní scházeli v klubu spisovatelů k tlachavým pitkám bolševiky zkorumpovaní laureáti a jejich vlezdoprdelkové… Kam se poděla ta dlouhá léta jeho bolesti a skutečné věrnosti poezii – a kdy se už konečně vypořádáme s pravdivým výčtem oné bezuzdné chamtivosti v době největšího ponížení takových osobností jakým byl Jan Zahradníček, vydojit z režimních vemen co nejvíc pro sebe? Proto jsem se naučil Znamení moci zpaměti už roku 1967 ještě z oklepu textu, jak nám ho předal Bedřich Fučík prostřednictvím Ivana Diviše – poslední představení hráli jsme v Českých Budějovicích 30.dubna 1969 těsně před prvním husákovským 1.Májem – obnovenou premiéru v únoru 1990 v Olomouci a Praze v den výročí umučení čihošťského faráře Josefa Troufara – to vše považuju za pokyny osudu a zvláštní přízeň, jíž se mi dostalo…

Je to banální otázka, ale neumím v sobě potlačit zvědavost: Jaký je váš nejoblíbenější autor?

Básníci podle velikosti nebo obliby? To podléhá víc než cokoli jiného tomu, co bych nazval duchovní esencí doby i vlastní etapy životní – jistěže bylo údobí, kdy jsem přímo lačně přednášel Václava Hraběte. Intenzitou vnitřní přípravy prožitku, která nutně musí předcházet každé interpretaci, byly to dlouho Ortenovy Elegie, pak ovšem celá léta zmíněného už Znamení moci Jana Zahradníčka . Uhrančivé Příběhy Holanovy znám také zpaměti a vydají na víc než hodinovou interpretační slast - Návrat, Ódu na radost a Sbohem… V době před Listopadem vynořil se Zpěv rodné zemi Josefa Hory… Někdy takto vytane Mácha, třetí zpěv Máje. Ano, mluvím o pamětní reprodukci textu, žádné hry s papírem, který mám před sebou a snažím se dělat, že ho „jako“ nepotřebuji, jak ostatně nedávno předvedla jedna herecká celebrita s Máchou… Takový výkon na veřejnosti neuznávám, to je to, čemu říkám „pracovní čtení“ – jde ho ovšem produktivně užít jinde, viz moje rozhlasová Zelená peří.

Už padlo jméno Václava Hraběte. Pro vás to byl autor do jisté míry erbovní Myslíte, že je obdivován i dnešní mladou generací?

Hrabě dnes? Siločáry beatnické magie už nevyzařují takovou razancí, jak ji stačila v 60.letech zachytit naše generace. Koneckonců po Ginsbergově vyhoštění z Prahy a v nekonečném dvacetiletí normalizace byl Hrabě jedinou trpěnou – patřičně také tu a tam také občas zostuzovanou – ikonou nonkonformního postoje vůči oné době, v níž si na avantgardu hráli věční mladíci, co si uměli rozdat karty v nejrůznějších těch svazech, komisích, nakladatelstvích, rozhlasech, aby dávali o sobě vědět jako o jediné možné české básnické enklávě… Že mají povinnost zahrnout do ní – byť v náznaku nebo jinotaji! - také tenkrát žijící a tvořící osobnosti - Jiřího Koláře nebo Ivana Blatného, Ivana Jelínka, Ivana Diviše, Rio Preisnera a Františka Listopada, neřku-li odkaz Karla Hynka či Zbyňka Havlíčka, to je ani nenapadlo… Nemluvě o roli poezie v zemi okupované vetřelci ze srpnové noci. V tom vidím jejich zásadní podíl spoluúčasti na úpadku českého kulturně historického povědomí… S Hrabětem je to jako s Wolkrem nebo Ortenem; jsou osudem i dílem jistě nadgenerační, a proto přijatelní každé mladé věkové vlně, pokud ona sama si nezvolí svého Mesiáše.“

Zchudne svět když zemře básník?

O tom není pochyb – horší je, a dnes jsme toho svědky, že bulvárem vycepovaní matadoři z médií na odcházející básníky kašlou… Viz smrt Ivana Slavíka loni o Vánocích… Pravda, je to pořád lepší, než když se o tom psát nesmí, to už jsme také zažili .Ale kdo na příklad v lednu 1969 věděl, že ve Zbyňku Havlíčkovi odešla jedna z nejvýznamnějších českých básnických osobností dvacátého století? Z fantastického konvolutu jeho díla bylo publikováno v té době jen pár básní… Co jiného je však dnešní ignorování poezie jako svébytného žánru v takzvaných mediálních doménách? S úžasem sleduji, jak mnohdy sterilně a neinspirativně se s ní vyrovnávají i v rozhlase i na onem jediném televizním kanálu , kde by se dala bohatě využít – autorsky i interpretačně…

V posledních letech si mnozí autoři vydávají své sbírky vlastním nákladem… Není na tom něco nezdravého?

Skončilo údobí - zaplaťbůh! - kdy si hrstka vyvolených vydávala sbírky na státní útraty a za tučné honoráře… Dnes je to vlastně spíš etická záležitost: básníkův podíl na kulturním životě národa… Jsou nakladatelství na poezii zavedená, tam lze básně kdykoli nabídnout a jejich lektoři posoudí, zda jsou přijatelní v rámci nějakého širšího ladění nebo edičního zámyslu… Vydávat knížky nákladem vlastním je také jedna z možných cest – s rizikem, že autor má o sobě jiné mínění nežli potencionální lektor či případný čtenář. Ani grafomanům se dnes meze nekladou, čehož bohatě využívají… . Tím hůř pro ně. Věřím v čtenářskou samoregulovatelnost „trhu poezie“ v tom smyslu, že dobré nemůže zapadnout. To špatné sice může zkazit vkus tisícům konzumentů, ale když se nechají napálit kýčem a koketérií s pokleslými banalitami, je to v nastavení jejich vlastních estetických norem. Že jsou někdy po čertech nízké, o to se s úspěchem přičinil jistý druh mediálních artefaktů, kde si i s poezií - většinou v ukrutně sentimentální poloze -zakoketovaly efemérní hvězdy bulvárního nebe …viz třeba soutěže královen krásy nebo lyrické sekvence některých seriálů…

Mělo by platit, že autorovo básnické gesto by nějakým způsobem mělo být v jednotě s jeho civilním životem? (Jednou jsem na besedě podobnou otázku položil národnímu umělci Miroslavu Florianovi, který byl notně překvapen. Jakmile beseda skončila, běžel za mnou, aby se přeptal, jak jsem to vůbec myslel…)

To byla normální občanská schizofrenie komunistických let – něco slyšet nebo číst, něco z toho akceptovat, něco odmítnout, něco jiného o tom říci veřejně, něco jiného svému nejužšímu kruhu spolehlivých. Miroslav Florian byl přímo klasickým příkladem špatně zastíraného strachu, aby se ani v náznaku probůh neznelíbil nějakým protirežimním postojem. Několikrát přišel i na Zelené peří do Rubínu, kde se relativně svobodně diskutovalo o všem možném. Nikdy však nepřispěl se svou troškou do mlýna… Slouží mu ke cti, že svým někdejším chlebodárcům zůstal věren až do konce svých dnů… Koneckonců živoucím důkazem tohoto jevu je umělecká i občanská integrita Jiřiny Švorcové, v mém oboru nepřehlédnutelné interpretační osobnosti, abychom byli spravedliví. Je ovšem nutno ptát se právě komunistických ideologů, proč v čase svého kralování bránili takové integritě třeba katolickým básníkům nebo surrealistům… Kdyby jenom bránili: proč je právě a jedině za ni žalářovali a dokonce i ze msty popravili - jako v případě Kalandrově.

Uvedl jste do světa desítky či spíše stovky autorů. Můžete připomenout alespoň některé, blízké vašemu pojetí a vnímání poezie?

Kdyby desítky a stovky! Dávno už to penzum čítá tisíce. Dělá-li člověk tohle skoro celé čtyřicetiletí, pak je to aritmeticky docela možné… Kdyby jen za každý rok poznal a uvedl padesát mladých autorů — jsou to dva tisíce!!! Zastihl jsem nástup generace let šedesátých, sám k ní ještě trochu patřím, pak ovšem nešťastně nezakotvenou plejádu zrající k nástupu v dalším desetiletí: nebylo jí to vesměs umožněno.Pár klubových pořadů typu Zeleného peří bylo jen slabou náplastí na tuto situaci… Teprve perestojkový kvas kolem poloviny let osmdesátých šance mladých opět vzkřísil; normální poměry nastaly ovšem až po Listopadu. Chcete jména? Jistě Václav Hrabě nebo Petr Cincibuch z té první éry, jistě Svatava Antošová, Jiří Staněk a Lubor Kasal z druhé… K těm z posledního desetiletí bych klidně připsal Pavla Petra a Radka Malého, abych zůstal jen u dvojice… Ale jsou jich desítky!

Setkáte se ještě občas s některými z nich?

Nikdy jsem netušil, jak zvláštní časově úběžníkové parametry vykazuje to, čemu se říká talent-scouting. Ano, v oboru vyhledávání literárních (a během mého dvacetiletého uvádění Porty i hudebních) talentů platí jakýsi nepsaný zákon, že ti, kdož byli někým objeveni a takříkajíc vrženi na patřičnou oběžnou dráhu, nemusí nutně dotyčnému posléze projevovat nějakou mimořádnou vděčnost. Zřejmě si většinou myslí, že by je stejně a neodvolatelně objevil někdo jiný…Ale jistěže jsou výjimky …Ano, stál jsem u prvních krůčků nejen výše zmíněných jmen, ale třeba i Miroslava Huptycha, Jana Rejžka, Haliny Pawlowské, Alexandry Berkové a Jaroslava Duška… Myslím, že by i dnes připustili, že to byl start smysluplný a plodný už uvedením do určitého kontextu, z něhož jsme se při nejmenším nesnažili někoho vylučovat - a doufám, že by mne nezapřeli, přišla-li by na to řeč… Ale nemají potřebu mě vyhledávat, svou „historickou“ roli jsem splnil… Ve velké většině mne však také neignorují. I to je svým způsobem projev určitého zadostiučinění…

Je možné, že by se objevil nový Mácha?

Každý mladý básník, hodný ovšem oněch atributů mladý a básník, zárodečně opakuje máchovský úděl už oním „v svět jsem vstoupil…“ a stigmatizací slovem jako jedinou možností zmocnit se tohoto světa…I v době přítomné znám takových několik…“

Ptal se Vladimír Stibor


Autorizováno PhDr. Miroslav Kovářík, 15.září 2003





 

 

 


zelene_peri
Jedna z mála programových položek celého Českého rozhlasu, kterou si píší sami posluchači
více >


PhDr. Miroslav Kovářík
- pedagogické aktivity
více >

 
 
 
Foto archiv a AYYA
     

© 2010