český divadelník, kulturní publicista a redaktor, recitátor, herec, moderátor a vysokoškolský pedagog
 

 


Miroslav Kovářík se předně považuje za interpreta poezie. Je autorem rozhlasového týdeníku Zelené peří a Poetického nokturna na Českém rozhlase 2–Praha, kde podle svých slov „čas od času“ vysílá i živá tříhodinová nedělní vysílání Dobrého jitra. Učí na vysokých školách (do r. 2004 FF UK, stále na Lit. Akademii J. Škvoreckého), publikuje recenze v časopisu Tvar, edituje knihy, píše seriál Život... a poezie do Týdeníku Rozhlas. Roku 2004 se stal čestným občanem Litvínova. Repertoár a termíny jeho představení na www.volny.cz/mirek_kovarik
****************************************************************r
„Tak přijďte, ale připravte se na výšlap…“, to byla první reakce Mirka Kováříka na mou prosbu o rozhovor. Měl se uskutečnit v jeho bytě na Malé Straně. Že jde o byt podkrovní, jsem věděla; že při výstupu do pátého patra málem vyplivnu plíce, mně ale nenapadlo.
Karkulín ze střechy, pomyslela jsem si. Ten měl taky možnost vyklonit se z okna a skoro se dotknout nebe, které se najednou zdá být děsně blízko
Tajemství, jak si drobný jednasedmdesátiletý chlapík udržuje kondičku, jsem tedy odhalila ještě před první otázkou. Denní výšlap k výšinám už víc než šestadvacet let jako by mohl za to, žečipera Kovářík nevydrží chvilku v klidu; v křesle pohupuje nohou přehozenou přes druhou, při vyprávění živě gestikuluje a šermuje rukama před sebou, pobíhá po bytě a přináší knihy, o kterých právě mluvíme. Kdo mi ale nad konvičkou zeleného čaje vypráví o svém životě? Kdo vlastně je Mirek Kovářík?

Kdo vlastně jste, pane Kováříku? Co byste si napsal pod jméno v novinách?
No jo, co bych si napsal? Recitátor? Pedagog? Publicista? Nebo snad redaktor? Editor? Asi všecko. Na první místo bych ale dal „interpret poezie“. A to nejenom teoretický, ale i praktický. Poezie pro mě je věcí praxe, což znamená především najít text, ztotožnit se s ním - a interpretovat ho. Nejen intelektuálně, ale i svým hlasem. To je pro mě nejdůležitější, totiž že jsem si právě v tomhle našel vlastní cestu a že teorie a praxe u mne vždycky byla v rovnováze. A ten pedagog ve mně byl asi odjakživa, protože jsem tohle všechno chtěl někomu předávat a v praxi předvádět. To, že poezii přednáším, že se ji snažím prožívat, je ale to nejhlavnější. A také, že jsem se o to pokusil nejen jako sólista, ale i v kolektivu, ve svém divadle.

K poezii vás dostal už na gymnáziu profesor Vojtěch Pražák…
Kantory obecně jsem ve velké lásce neměl, naopak jsem se jich spíš bál. Ale Vojtěch Pražák byl typ pana profesora jako ve Vyšším principu: stařičký šedovlasý pán, který v sobě měl životní moudrost, noblesu i jakousi bezbrannost vůči okolnímu světu. Psala se totiž léta padesátá…. Co na něm dodnes oceňuji, byl jeho pedagogický takt, se kterým nás mladé kluky v pubertě úkoloval. Když jsme probírali Máchův Máj, tak mě požádal, jestli bych si nepřipravil k přednesu jeho třetí zpěv. Proč si vybral mě, byla možná věc náhody. Zřejmě ale vytušil, že když jsem čas od času něco předčítal, tak jsem se do toho hlasem snažil dávat víc, než takové to pouhé přerecitovávání. A tím to v podstatě začalo. Protože v přednesu jsem našel něco, co jsem v životě pořád hledal.

Láska k poezii vás provázela celým studiem na gymnáziu?
Po událostech Února ´48 mě z gymnázia vyhodili – do svého rukou psaného časopisu “Vzhůru“, který jsem nechával kolovat mezi spolužáky, jsem vlepoval příspěvky našeho katechety, který v nich vybízel také k poslechu rádia Vatikán. Bylo to pro mne údobí velkých rozporů Jenomže když člověku ve škole nabízeli před Únorem vedle sebe Masaryka, Fučíka, Stalina a já nevím koho ještě, tak je jasné, že z toho musel mít v hlavě galimatyáš! Proboha, proč neposlouchat Vatikán?! O cenzuře jsem tehdy vůbec neměl ponětí a ještě jsem neměl vybudované povědomí o tom, co to znamená, když vám někdo nakáže neposlouchat Vatikán. Díky našemu rodinnému lékaři, který prohlásil, že mám pubertální krizi a že jsem psychicky labilní, takže jsem těžce depresivně onemocněl, mě po roce školní absence a domácího samostudia přijali na pedagogické gymnázium na Vinohradech. I tam jsem zúročoval svůj vztah k poezii, který jsem od pana profesora Pražáka dostal jako dar. To už se rozběhlo a šlo to samo od sebe.

Mezi vaše oblíbené autory patří Karel Hynek Mácha, Jiří Orten, Jan Zahradníček nebo Jakub Deml. Dalo by se u nich vysledovat něco společného? Proč zrovna oni?
Jen si vezměte: Co má třeba Ginsberg společného se Zahradníčkem?! Katolík s beatnikem? Nebo takový Ivan Diviš s Ferlinghettim? Především mě na nich všech udivuje odvaha k vlastnímu neopakovatelnému poselství a názoru na svět, který, každý po svém, doložili svým životem. Vždyť jaká byla odvaha Zahradníčkova! To byl člověk! Měl ovšem strašnou a tragickou smůlu – devět let ve vězení pro nic za nic! Stačilo, že si ho někdo z partajních poúnorových odstřelovačů vyhlídnul a udal. Mimochodem, i Deml byl tenkrát na tapetě.. Představte si, že by v procesu ze Zahradníčkem byl souzen i Jakub Deml. Nestalo se. Proč? Deml měl mocného přímluvce a obdivovatele - Vítězslava Nezvala, který byl tehdy všemocným bohem nad poezií. Nezval si mohl dovolit zavolat ministrovi Kopeckému a říct mu třeba Hele, Václave, na Demla nesahej! nebo něco takového. A tak byl Deml vykoupený od inscenovaných procesů, i když ani on neunikl místním udavačům a dvěma soudním jednáním.

A Zahradníček měl smůlu…
Měl smůlu, protože jeho neměli rádi principiálně. Vždyť co to bylo za odvahu napsat jen Znamení moci! Znám ten text slovo od slova, taky ho už říkám od roku šedesát osm. A kdykoliv ho říkám, tak se vždycky musím sám sebe ptát, jak je to možné, že ten člověk viděl tak daleko! Vždyť se to všechno splnilo!. Ano, dobrý básník je vždycky vpředu a předvídá to, co ostatní zatím netuší. Proto je básníkem – objevuje a transponuje do svého vidění skryté souvislosti. A Zahradníček je skutečně hned po válce jasnozřivě rozpoznal!
Nebo takový Karásek ze Lvovic. To byl první básník, ke kterému jsem se v adolescentním věku doslova zřítil, a to vlastně proto, že nám ho zošklivovali ve škole. V padesátých letech byla totiž dekadence v opovržení a dekadentní básníci, to byli tak zvaní nositelé reakčních buržoazních nálad. No, a když někdo vymyslí takovýhle debilní slogan, tak se mladý člověk hned začne zajímat, co to jsou ty dekadentní buržoazní nálady. A najednou zjišťuje, že to byl básník, který měl odvahu přiznat, že je jiný, že jeho erotickou ikonou jsou muži, a ne ženy. Už za první republiky v třicátých letech se k tomu veřejně přihlásil a začal dokonce redigovat časopis Hlas sexuální menšiny ; to tedy klobouk dolů!!!..
Nejvíc mě zajímají ale básníci toho zvláštního údobí od čtyřicátých let do šedesátých. Tohle třicetiletí je v české poezii velmi důležité; je to vlastně vrchol poezie minulého století, je v něm válka, poválečné zdánlivě svobodné tříletí, pak ovšem léta padesátá a na jejich konci postupné probouzení a nástup nové generace. Všecko končí normalizačním bezčasím Po revoluci v devadesátých letech - co je? Máme z té doby nějaké básnické dílo ekvivalentní Jobově noci nebo La Salettě? Pravda, objevil se jiný fenomén – písničkáři, kteří tuto revoluci dokázali po svém i literárně interpretovat . Říká se, že písničkáři jsou do jisté míry také básníci. Což je pravda, svým způsobem jsou.

Ale to přece byli i dřív...
Ano, ale teď suplují onu „velkou poezii“. Kryl, Nohavica… Žádný Nezval, Seifert, Skácel nebo někdo jiný, o kom by se dalo říci: to je náš národní básník, tu dnes není. Neexistuje ani povědomí kontinuity oné máchovské linie české poezie.Dlouhou dobu byl Wolker uctívaný jako Mácha 20. století... Orten už ne, Orten byl příliš intelektuální. Hrabě příliš „bluesový“… Posledním z velkých českých básníků byl jistě Ivan Diviš.

A myslíte, že se někdo objeví?
Abych nebyl nespravedlivý: je tu Karel Šiktanc; básník, který je hoden takového ocenění. Vždycky se odečítá od nejzralejší generace, to je ta generace na odchodu, která předá štafetu dál.. Třeba po smrti Seifertově byl to Jan Skácel, bezesporu. Pro mě je ale stále erbovním autorem života Václav Hrabě, kterého jsem uvedl do oběhu. Po jeho smrti se totiž začaly objevovat opisy jeho básní, rozšiřovali je lidé z Hrabětova okolí. Ale jedna z jeho přítelkyň si vlastní pozůstalost vzala k sobě a po dvaceti letech všechno vrátila synovi Václava Hraběte jako svérázný dárek, tuším k nějakým jeho narozeninám. Jan Miškovský tenkrát přišel sem a tady jsme to všechno probírali. Tady (ukazuje na koberec pod oknem) jsme to rozložili, po celé podlaze a řadili jsme to. To byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života, opravdu! Nádherný! Dvacet let jsem interpretoval opisy – a přece jen ve mně hlodaly pochybnosti, zda je v nich všecko pravé. Bylo! A pak jsme vydali v Klubu přátel poezie Blues pro bláznivou holku, náklad 33 tisíc výtisků !!! - kodifikovaný závazný textový podklad díla. .

Říká se, že aby mohl člověk začít psát, tak musí nejdřív hodně číst. Psal jste někdy vy sám?
No ano, od svých patnácti jsem psal povídky a vydával onen ručně psaný časopis Vzhůru. Svoje básně tady ještě někde mám... Mimochodem, nedávno některé vyšly v knížce o divadlech 60.let, Pódia z krabičky.

Ovlivnil vás někdo v tvorbě?
Zrovna na začátku ten Karásek. Nezapomeňte, že moje mládí jsou padesátá léta, roky třeskutého poúnorového běsnění, kdy za oponou jásajících průvodů probíhaly politické procesy. Nevím už, jak jsme to jako mladí citově rozdychtění jedinci prožívali, jestli jsme to vnímali tak ostře, jako to vnímáme dneska. To asi ne. Ty procesy, to byla vlastně taková hanebná „ozdoba“ režimu ve smyslu: Nějaká hrstka lidí se nám pokouší do toho tady mluvit, podívejte se! Tak je prostě odstavíme...a některé oběsíme… To všechno bylo realizované jen tak jako mimochodem, jako že jinak máme všichni radost, že všichni budujem a „bojujeme za mír“…

Ukazoval jste někomu svoji poezii?
Ano, ona dokonce vycházela v časopise Kulturní kalendář Mostecka. To bylo tak: ve dvaapadesátém jsem maturoval, na vysokou školu mě nevzali, tak jsem pracoval v ČKD Stalingrad, nejprve jako dělník, pak jako provozní technik. Po roce jsem se znovu hlásil na školu, to už jsem se dostal, ale pouze do dálkového studia, při kterém jsem musel odejít učit do pohraničí. Takže v letech 1953 a 54 působil na tzv. osmiletce v Lomu u Mostu. Potom jsem byl dva roky na vojně a v roce 1956 se vrátil na Mostecko, do Litvínova, kde jsem bydlel až do roku 1971. V Litvínově jsem založil Docela malé divadlo, které mělo obrovské štěstí, že v letech 1962 až 1969 stačilo uvést všechny pro mne významné básníky – inscenovali jsme Karáska, Zahradníčkovo Znamení moci, které mělo u nás svojí premiéru v roce 1968, poslední položka té velké řady, několikrát předehru k textu obstaral Karel Kryl několka písněmi, a my jsme pak s Annou Volákovou recitovali. Během sedmi let uvedli jsme Ortena, Hraběte, Ginsberga, Ferlinghettiho, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Ivana Diviše, Ivana Slavíka...a zmíněného Karáska samozřejmě, „Hlas volající v noci“… Kolem roku 1968 jsem odešel na volnou nohu, protože to bylo v době, kdy bylo díky uvolňování možné přejít na tzv. svobodné povolání, a začal jsem se živit jako externista v rozhlase. V roce 1971 jsem se vrátil zpátky do Prahy, kde jsem pak deset let bydlel na Balabence,. V letech 1970 až 1989 jsem se nesměl objevovat ve sdělovacích prostředcích, žádný rozhlas, žádná televize - byl jsem na seznamu naprosto nepřijatelných osobností „ nositelů pravicového oportunismu“ a pochopitelně také jako srpnový hlasatel legendárního okupačního týdne. Ale díky osobní odvaze několika přátel a také toho, že jsem se zavedl jako osobnost spojená s písničkovým festivalem Porta, mohl jsem jezdit po školách se svými recitačními pásmy. Pak jsem vyměnil byt na Balabence za tohleto své nebe nad Prahou (rozhodí rukama) a tady jsem už zůstal. Nic bych ve svém životě neměnil. Všechno bylo tak, jak to má být. Pravda, jako interpret být dvě desetiletí vyřazen z médií, to je obrovská ztráta, ale dalo se i tohle přežít . K nám přišlo ono polistopadové osvobození sice pozdě, ale každá generace to má jinak. My jsme zase měli ten osmašedesátý a to štěstí, že jsme to vlastně pocit doteku svobody zažili dvakrát. Osmdesátý devátý a šedesátý osmý se dají srovnat, oba to byly razantní začátky i konce, každý po svém… .

Žil jste vždycky sám?
Většinou ano... Myslím si totiž, že když člověk „propadne poezii“ tak jako já, tak tu samotu potřebuje. Poezie pak funguje jako určitý vyrovnávací prvek v životě. Když jsem četl třeba Ortena, Hraběte, Ginsberga nebo Zahradníčka, tak jsem si uvědomil (náhle zpomalí tempo řeči a je vidět, že váží každé slovo), že vstup poezie do vašeho života je cosi velice zásadního. A to tak, že její prožívání na jevišti nebo všude jinde má v sobě sílu a odpovědnost zvláštního partnerství. Všichni ti básníci jsou ve vás, ano, oni ve vás přímo žijí! A to vás potom dokáže naplnit. V životě jsem si zažil různé pády a životní rozchody, ve kterých jsem si vždycky uvědomil, že právě poezie má v sobě tu permanentní sílu a moc všechnu bolest zahojit.

Dlouhá léta jste moderoval folkové Porty. Co říkáte osudům lidí, kteří se tehdy scházeli na jednom pódiu? Někteří prosluli, stali se jako Jaromír Nohavica skoro národními bardy, jiní, jako bratři Nedvědi, zlidověli podobně, ale skončili jako vycpávka bulváru. Ještě další, jako Dagmar Andrtovou-Voňkovou, už prakticky nikdo nezná. Lišili se od sebe už tehdy? Bylo poznat, kdo míří kam? Přátelíte se dodnes?
Já jsem zažil i památné období před Portou, která se objevila roku až 1967 jako jistý multihudební fenomén, říkejme tomu tak dnešní terminologií. Ale před ní to byl nástup písničkářů , stejně důležitý: od poloviny 60.let vystupoval jsem ve společných programech s Mertou, Hutkou,Třešňákem a pochopitelně i K.Krylem - téměř všichni byli zváni do Litvínova k nám do divadla ke svým písničkovým produkcím, koneckonců Kryl měl u nás premiéru recitalu Prosím, nehažte kamení / David II./. Po Karlově emigraci dožívala tahle tradice i v prvních letech normalizace v divadle Ateliér ne Spálené ulici, tam kde je dnes Ypsilonka - Tyátr písničkářů vstoupil do historie jako organické propojení folkových produkcí písničkářů a poezie.
Porta skýtala široký manévrovací prostor - byla to především scéna více méně neoficiální, i když ji pořadatelsky zaštiťovali svazáci, ale měla své nejrůznější odnože, kde do toho jejich ideologové moc mluvit nemohli...Ostatně i mezi funkcionáři SSM se čas od času našel někdo, kdo nám dal najevo, že jsme na společné lodi, pokud mu ovšem nešlo o ztrátu kariéry při nějakém průseru - a těch bylo kolem Porty víc než dost. To, že v Sokolově se konal Festival politické písně, bylo vlastně dílem Porty - když jí hrozil v tuhých normalizačních restrikcích zákaz, vymyslelo pár dobrých duší jakýsi pojistný ventil proti němu s tím, že se tzv. angažované písně skupin, které na Portě vystupovaly - na př. Spirituál kvintetu, Brontosairů, ale i Wabiho Daňka a jiných / vydají na elpíčku z nějakého velkého koncertu - a obětavý J. Studený ze Sokolova se nabídl, že tam se to může všecko uskutečnit. Však se to mělo také tak jmenovat - festival angažované, ne posléze přejmenované "politické" písně... Ostatně já jsem 15 let /!!!/ jezdil dvakrát za rok do tohoto města uvádět Jarní a Podzimní Dostavníky,což byly mnohahodinové koncerty desítek skupin - i tu a tam "povolených" sólistů, tam jsem také po prvé uváděl Jarka Nohavicu, ale i Ebeny, celou tu druhou vlnu píničkářů a skupin a zažil pak na sklonku 80. let i nástup vlny další... Od počátku jsem spojil svoje uvádění / dnes: "moderování" / Porty s poezií. Fakt, který je tak trochu nedoceněn. To nebyl festival nějakých kotlíkářů - beatnická poezie nebo i povídky Alexandry Berkové, ale i na tu dobu smělá satira Jiřího Žáčka, to vše tam mělo své místo vedle Kainara a Hraběte...
Mluvit o rozdílu mezi osobnostmi Porty a dnešní jejich variabiliatě věhlasu a uměleckého niveau by bylo na dlouhou kapitolu - dá se říci obecně, že kdo si zůstal věrný a nepodlehl komerci a umělecky nesestoupil k laciným repeticím na jedno a totéž téma, obstál - pravda, s většími i menšími výkyvy. Jistě se Nedvědům a Nohavicovi tenkrát na Portě ani nesnilo, že budou jednou brát desetiticícové honoráře a vydávat bez cenzury svůj repertoár, každý si k tomu ovšem musel prošlapat vlastní cestu... Já jsem tíhnul vždycky k solitérům - takový byl Kryl, ale i zmíněná Dáša Voňková / točil jsem v rádiu v Ústí n.L. oběma první písničky /, pak Marek Eben a nezapomenutelný pro mne Jaroslav Ježek, Jára, jak se mu říkalo, ze skupiny Čp 8 z Karlových Varů,¨opravdový básník pocitového pnutí generace 80.let. Před asi pěti lety vyšlo jeho dílo retrospektivně - dvojcédéčko u Indiesu, nestydím se přiznat, že jsem Járu v tom nejkrásnějším slova smyslu miloval a když umřel,o své osudu těžce progreasívního astmatika věděl, slíbil jsem si, že jeho písničkám nedám nikdy zapomenout. Což ve sých rozhlasových pořadech snad dotvrzuju..
Téma Porta, to je ne jedno ale deset takovýchto dlouhých meditací : kdo dnes dokáže - nebo vlastně kdo dnes vůbec chce - 30 tisícům diváků pod širým nebem říkat poezii? ??

Zelené peří vás nutí číst spoustu textů začínajících básníků, veršů často neumělých. Nemáte někdy strach, že vám to kazí vkus? Snižuje laťku? Píšou dnešní začínající jinak než ti před dvaceti lety? Dá se dnes vysledovat něco jako generační svorníky? Společná témata, poetika...?
ZP jsem vymyslel jako soutěž básnických textů začínajících autorů - protipól písničkových hitparád, s nimiž se v 60. letech roztrhl pytel. Chtěl jsem, aby z několika textů, nabídnutých k poslechu, přibližně stejné délky a zpočátku i bez hudebního podkresu, posluchači vybrali - a svůj výběr zdůvodnili!!, to byl druhý plán ! - nejpůsobivější báseň... Fungovalo to asi rok, pak pořad zakázali a já z rozhlasu byl na dvacet let "odejit". Lačně jsem se chopil možnosti dělat totéž klubově - v Rubínu v Praze a v Studiu Horizont v Brně od poloviny 70.let. Jaksi na čestné slovo a s rizikem pro pořadatele, ale v podstatě to vydrželo až do prvních let po Listopadu. Uvedl jsem za tu dobu před 2 tisíce/!!!/ autorů, ZP se více méně pravidelně zabydlilo na desítku let i v Českých Budějovicích. Od první chvíle jsem v tomto klubovém prostředí vsadil na osobní kontakty s autory - šlo vlastně o dohodu, že k nim budu upřímný a uvedu jen to, co uznám za vhodné - a že jim i publikum řekne k tomu své, v tom byl i půvab tohoto pořadu. Dlouhá léta byl takovým mluvčím z první řady diváků Jaroslav Dušek, dnes herecký génius, ale také velice nekonvenční glosátor...Tam začínal..
Byli i takoví autoři, co kritiku neunesli - ostatně při produkcích o kvalitě rozhodovalo obecenstvo jako v rozhlasovém ZP - i při těchto večerech vybíraly se nejpůsobivější texty a pasoval se "autor večera"... Spektrum nabízených textů je v podstatě pořád stejné - od zjevně grafomanských produktů nebo psychickou poruchou evokované akribie až po solidní evokace té které poetiky - skácelovské, seifertovské, nejčastěji hrabětovské a holanovské... Mezi tím výšlehy geniality, některé trvalejší, některé sezónní...
Totéž dnes v rádiu: ZP vysílám týden co týden už skoro 10 let, před tím to byl měsíčník na ČR2-Praha, ale takřka hodinový, takže penzum autorů za rok je stejné - kolem 40-50 nových jmen. Takže další tisícovky narůstají. Jen málokterý z uvedených projevuje nějakou okázalejší vděčnost, v tomto věku se to jaksi nenosí - jsem ten, kdo jim pomáhá do světa, to oceňují, ale aby mně padli nebo padly.do náruče, ani náhodou, ostatně tak ZP není nastaveno, já nehledám ty, které bych korunoval na Miss nebo Mister of Poetry ...Jsem také generačně odlehlý, muž věku už dost zralého, aby si vážil i jen přízně těch poetických duší a požíval přirozené autority v oboru. Což se myslím děja a dá i doložit.
Obecně: ti autoři, kteří si vědomě klestí cestu do básnického světa s vědomím určité kontextuality a mají ji i načtenu - ti mají šanci nebýt sezónními psavci a kultivovat své dílo dál...
Rutinní přístup? Jistě, neubráníte se jistému mechanismu, ale spíš jen v organizačním slova smyslu. texty mám dnes uloženy v počítači a posléze na disketách, dnes už si je vypaluju jako archívní soubory. A z rádia si může v podstatě každý nahrát a stejně tak i vypálit zelená peří přímo z domény Rádia na přáni... Od loňska je jich tam takto k dispozici už přes 50.
O tom se mi ještě před pěti lety ani nesnilo.

Nikdy jste se neoženil, sám mluvíte o Karáskovi a okouzlení z něj... Oslovují vás poezie a básníci, které potkáváte, v tom nejintimnějším?
Jak je možné tohle všecko bez úhony přežít, vystaven tolika nájezdům citlivých duší a přitom žít celý život jako samotář? Jistěže právě fenomén poezie jako jisté zvlášní "erotické zóny" funguje - určitě cítím toto fluidum na dně většiny mladé poezie. Pak také sama osobní esencialita těch, s nimiž mne svede ZP při nějakém kontaktu na jevišti nebo v rozhlasovém studiu... v podstatě je při interpretaci "zastupuji", dávám ji tvář, rozžívám jejich texty - v rozhlase ještě navíc s nekonečně variabilní možností muziálního dotváření... - přiznám se, a vlastně není to nic tajného, vždy't je to na mne vidět nebo z rádia slyšet - že je to pro mne jakýsi rituální koitus, do textů nahlédnout, někde do nich přímo spadnout, vřítit se nebo je tiše propátrávat - a hledat v nich také sebe. Koneckonců smysl interpretace / nejen pozie !!!/ je intiutivní i vědomé, jak kdy, vyplňování prázdných míst v nitru, ono platónské toužení vlévat do kadlubu krásy, který máme každý jinak vytvarován, smyslovou materii.
.Tak také podobně zaúčinkují v životě i první setkání s poezií - pro mne dotek s Karáskovým světem "hlasů volajících v noci"a Whitmanových mužných objetí, Lorcovy konejšivé náruče jinotajů... K nim jsem se propracovával a odtud jsem vyšel... Pro řadu autorů ZP je možná naše interpretace něčím podobným - a v syntéze vlastně tím vším - doslova hlasem volajím v noci, hlasem věru že objímajícím, hlasem metaforických vazeb často svůdné vábivé imaginace...
Ještě jedna devíza tady asi platí od počátku: vidět i v tom podle Ivana Diviše " ropotajícím žabinci mládenců a panen toužících vyvléct si ze střev mátlivý sen " osobnosti hodné respektu a v tom nejlepším slova smyslu také spojenectví či kolegiality. Zelené peří, to je svým způsobem cosi jako seminář či workshop nebo dílna - osudem vyvolané skupenství blíženců vyznavačů slova...
Tak, tolik o mých zkušenostech s autorskou líhní . Opět mám na mysli všechna ta léta, setkávání, dopisy, pódia, studia, desítky, stovky, tisíce tváří očekávajících první posvěcení a uznání. Možná se je představovali jinak a různě - a nakonec jim jde naproti stárnoucí muž s otevřenou náručí, někdy zjihlý a někdy jen stěží zakrývající radost, dojetí - ano i vzrušení.. I to, takříkajíc, patří k tomuto folklóru... a kdo jak to ustojí z obou stran, to je už na něm...
***************************************************************************

 

 

 


zelene_peri
Jedna z mála programových položek celého Českého rozhlasu, kterou si píší sami posluchači
více >


PhDr. Miroslav Kovářík
- pedagogické aktivity
více >

 
 
 
Foto archiv a AYYA
     

© 2010