český divadelník, kulturní publicista a redaktor, recitátor, herec, moderátor a vysokoškolský pedagog
 

 

Ondřej Suchý

DOCELA VELKÉ DÍLO
V DOCELA MALÉM DIVADLE

Kdo je Miroslav Kovářík ?
Přihnal se na schůzku, kterou jsme si dali v Českém rozhlase, o pět minut dřív a jako velká voda. Černá košile, černé kalhoty, černý kufřík ze kterého přede mne vysypal hromádku fotografií, programů, textů a plakátů: Prohlížej si to, já si zatím odskočím něco vyřídit! A bleskurychle zmizel. Probíral jsem se všemi těmi materiály mezi kterými byl tu rukopis básníka Václava Hraběte, tu strojopis veršů Jana Zábrany, dopis od Václava Havla, podloudně vyrobený plakátek na vystoupení s Vlastimilem Třešňákem a Vladimíem Mertou , to vše mezi metodickými texty o recitaci poezie atd. atd. Za chvíli se přihnal zpátky: Vyber si co chceš, fotky ti popíšu, kdo na nich je a ze kterého představení jsou… Vytáhl tužku a chvatně popisoval. Pak jsme šli spolu na oběd, protože nespěchal, pouze má rád jasno, jedná účelně, nezdržuje se zbytečně. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy mě a Rudolfa Křesťana pozval v polovině šedesátých let na jeden litvínovský text-appeal. Tehdy se mě zeptal, jestli si v Docela malém divadle nechci zrealizovat nějaký svůj nápad. Chtěl jsem. Měl jsem hlavu plnou komiků z éry němých amerických grotesek.
- Chtěl bych zkusit udělat nějaký takový film-appeal - na plátně diapozitivy a filmy, ve tmě z magnetofonu třeba rozhovor s mým bratrem o Busteru Keatonovi a Lupino Laneovi…
- Za jak dlouho si to připravíš? Za měsíc, za dva?
Příště mně oslovil s nápadem, abych si u nich udělal výstavu kreslených vtipů. Byl jsem stále ještě začátečník, moc jsem toho zatím neměl a tak jsem se bránil, ale na druhé straně mě ta nabídka polichotila a tak jsem slíbil.
- A kdy? Za měsíc, za dva?
Úspěchem Mirka Kováříka byl nejenom jeho vzácně vřelý vztah k poezii a dokonalost, s jakou ji uměl - a umí dodnes - přednášet a zprostředkovávat svým posluchačům a divákům. Úspěch Mirka Kováříka spočíval podle mne také v tom, že byl a je vstřícný ke všemu novému, k mladým začínajícím autorům, že umí rozvázat jazyk i plachým, o svých literárních pokusech dosud pochybujícím autorům, že je otevřený všem zajímavým nápadům. To, že jsem nebyl sám, kdo jej takového v šedesátých letech poznal, dokazuje např. následující článek („Medailon existencialisty z kolejové země“, Student, 2. 3. 1966) jehož autorkou byla Irena Markupová:
„Současné české světlonoše dě¬líme na Vaculíky, Hájky, Kundery, Hlaváčky, Macháčky a Ko¬vaříky. Ten nahoře patří mezi Kovaříky, píše se s dlouhým Á, jmenuje se Miroslav a pracuje v mosteckém muzeu. V minulém roce slavil pětileté jubileum své¬ho světlanošení v severočeském Litvínově, kam ho z Prahy před více než deseti lety zavála umístěnka, kde však nepropadl beznaději ani střádání na spartaka, ale v mezích možností za¬hájil svůj donkichotský útok na nedobytnou tvrz duševní pasivity blahobytných. Příležitost mu po¬skytla vlna vzniku divadel ma¬lých forem a jeho kvality režij¬ní, herecké, organizační, i vkus při výběru repertoáru způsobily, že Docela malé divadlo v Litvínově nezašlo na krátkodechost jako mnohá jiná, ale nutí dál své spoluobčany k pře¬mýšlení. Často s rizikem, že s ním oficiální představitelé nebu¬dou chtít mít nic společného a že se proti jeho teroru vzbouří. Dá se tedy mluvit o vzájemné vzpouře, v níž však Miroslav Ko¬vářík nepřestává pokračovat.
Docela malé divadlo začínalo jako běžný typ divadla hudby a poezie, později využívalo při svých inscenacích technické prin¬cipy laterny magiky; uvádělo po¬řady s místní tematikou, fran¬couzskou a americkou lidovou poezii, verše amerických beatni¬ků, znovuobjevilo Jiřího Koláře a Jiřího Ortena, jako první v Československu uvedlo Edwarda Albeeho a poskytlo příležitost mnoha začínajícím autorům na textappealech, nehledě k bigbeatovým skupinám a filmappealům. Vytvořilo si okruh stálých návštěvníků z dvaceti až třicetileté generace, jejíž pocity vyjadřuje, a přesto nalezlo neméně chápa¬vou odezvu i na zájezdech v ji¬ných městech. Úspěchy slavila na přehlídkách v Prostějově a v Hronově, při hostování v praž¬ské Viole, v Luxoru i v Klubu umělců v Mánesu. Divadlo, kte¬rým procházejí jména Shakespea¬re, Čechov, Majakovskij, Arm¬strong, Whitman, Ferlinghetti, di Prima, Ginsberg, Fearing, Al-bee, Orten, Kolář, Holan a Hra¬bal, má všechny předpoklady k dalšímu vývoji.
Tvůrce této kulturní oázy na českém severu, Miroslav Kovářík, který píše i vlastní básně a po¬vídky, miluje kromě poezie a di¬vadla ještě surrealistické oprámy, hytláky, trampy, kolejovou zemi a spiklenecká zátiší po mos¬teckých anarchistech. Hledá celé desetiletí spříznění s tímto úze¬mím zániku a budoucnosti a „konstanty vyrovnávající Šílenství a absurdity tohoto i budoucího času". Má ten hoch těžkou práci. Vzdejme mu dík a přejme mu sílu.“
Abych nezapomněl to podstatné: Ten „hoch“ (slovy autorky článku) který za mnou letos, tedy v roce 2004, přiběhl do rozhlasu a dal mi nahlédnout do malé části svého archivu, se ke mně při popisování fotografií naklonil a jen tak mimochodem mi na sebe prozradil: „Nikomu to neříkej, ale mně už je zítra sedmdesát!“

Trocha historie a seznam uváděného repertoáru

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve svých 12 – 13 letech objevil v Praze existenci Divadla hudby. Ačkoliv jsem byl ve věku, kdy jsem lecčemu ani nemohl pořádně rozumět, prožíval jsem tam vždy chvíle velmi sváteční a cítil jsem, jak zde hudbu, obraz i slovo vnímám s maximálním soustředěním. Pomineme-li roky, kdy bylo toto divadlo ještě Gramotónem a v osmdesátých letech posléze také scénou Lyry Pragensis, žilo pražské Divadlo hudby svým ustáleným životem v letech 1950 – 1983. Vzpomínám si, jak některé pořady byly již dlouho dopředu vyprodané (především ty, v nichž byl už od padesátých let prezentován jazz, pochopitelně spojený s recitací veršů černošských básníků, či francouzské šansony) a jak významnou roli hrál tento typ divadla v našem kulturním životě. Časem se začala rodit podobná divadla i v jiných městech. A byla to právě tato divadla, která se stala jedním z inspiračních zdrojů budoucích „divadel poezie“. Byl jsem rád, když jsem se o tom mohl dodatečně dočíst v „poznámkách o inscenačních postupech v divadle poezie“ právě od Mirka Kováříka („Slovo, tvar prostor“, vydalo Středočeské krajské kulturní středisko v roce 1983): „…vliv Divadla hudby zdaleka nebyl doceněn, byl ve své době chápán spíš podvědomě, ale DH jako malé divadlo bylo v padesátých letech fenoménem zcela ojedinělým. (…) Protože DH své programy mohlo půjčovat, rodila se v druhé polovině 50. let zajímavá oblast kulturního dění, kterou uvítala zejména menší města, kde se v malých sálcích, knihovnách, hudebních školách pořádaly produkce s gramofonovými deskami a čteným průvodním slovem. Časem přibývaly pořady vlastní – tak se rodila mimopražská divadla hudby a posléze i hudby a poezie, neboť tato repertoárová složka na sebe dlouho čekat nedala. Divadla hudby a poezie (kolem roku 1960 jich bylo několik – v Liberci, Ostravě, Litvínově a jinde) byla první předzvěstí vlny malodivadelního typu…“

Docela malé divadlo v Litvínově vzniklo nejprve pod názvem Divadlo hudby a poezie na podzim roku 1959. Z pramenů vyplývá, že své působiště nalezlo v litvínovské hudební škole, že původních členů bylo asi deset, hrálo se dvakrát týdně pro přibližně 70 diváků v hledišti a že organizačním vedoucím byl bývalý učitel, a horník Ladislav Trčka. V roce 1962, kdy se stal uměleckým vedoucím Miroslav Kovářík, změnil soubor název na Docela malé divadlo a výrazně se změnil i jeho repertoár. Během následujících let se z DMD stalo jedno z nejoceňovanějších divadel malých forem u nás. Časem žánr divadla poezie přestal být jediným dramaturgickým záměrem – na repertoáru se objevila i činohra, vzniklo zde i několik pokusů o „filmové divadlo“ (přijížděl jsem do Litvínova z Prahy se svými film-appealy), konaly se tu happeningy, hostovala i jiná malá amatérská divadla, konaly se bigbeatové koncerty, ale také diskusní večery o divadlech malých forem, pořádaly se výstavy. Kromě zdejších členů souboru (jmenujme. Annu Volákovou, Jiřinu Zemčíkovou, Helenu Cellerovou, Evu Koudelkovou, Evu Kostlivou, Emila Fidlera, Ed. Joška, pianistu Vladimíra Maška a dalších) se tu „prolínali“ Eduard Pergner, Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Miki Jelínek, dvojice Skoumal-Vodňanský a Hapka-Rada, Pavel Bošek, karlovarská divadélka Kapsa a Kočka a řada dalších…

A tady je přehled uváděných pásem, programů a her:

Bon Jour, Amour (1962)-
„zpěvy sladké Francie v rouše zcela neotřelém“ – s hudbou Jiřího Bulise a Vl. Maška
(oceněno v roce 1963 na Jiráskově Hronově jako nejlepší inscenace ve své kategorii)

Koktail pro Monu Lízu (1962/63)
– montáž poetických textů a písní mostecké básnířky Evy Uhlíkové-Oubramové

Padni, padouchu! (1962)
(textappeal z textů Ivana Vyskočila)

Satanova maska(1962)
aktovky, – parodie na ochotnické divadlo

Na pomoc, slova (1963)
(Elegie Jiřího Ortena, první sólové předstvení Miroslava Kováříka, s klavírním doprovodem)

Prachy fuč, koně v talónu (1963)
(pásmo americké lidové poezie, „diskusní příspěvek k současné kovbojské problematice“, hudební country)

Učte se čarovat (1963)
(pásmo poezie Jiřího Koláře a Jiřího Ortena, první uvedení J. Koláře od padesátých let, hudba Jiří Bulis)

Podivná stráž (1964)
(poetická montáž veršů W. Whitmena, amerických beatniků a F. G. Lorky)

Tak jsme doma (1964)
(montáž písniček a vlastních textů členů divadla)

Stalo se v ZOO (1964)
(adaptace Edwarda Albeeho – první čs. premiéra, devizové povolení k zahrání omezeného počtu repríz (5) nedodrženo. Jen na 36. Jiráskově Hronově v roce 1965 hráno pro velký úspěch 3 x)

Mlčet je horší (1965)
(první uvedení poezie Jana Zábrany – jako program bibliofilský tisk se studií Josefa Jedličky o díle J.Zábrany )

Hlas volající v noci (1965)
(montáž básní Jiřího Karáska ze Lvovic, uvedeno též ve Viole)

GC Recital (1965)
(verše Gregoryho Corsa, s nahrávkami rozhovorů z litvínovských hospod, lokálů a tancovaček)

Dvakrát vražda (1965)
(absurdní grotesky A. Koenigsmarka Exekuce v divadle a Postel s vrahem)

To bolí bejt zavražděná (1966)
(montáž textů amerických beatniků – Corsa, Ferlinghettiho, Diana di Primy)

Stop-time (1966)
(„rekviem za Václava Hraběte“, doplněno básní Vladimíra Holana a hudbou W. A. Mozarta)

Povíme si to! (1966)
( Komponovaná montáž ze sbírky Tvana Diviše Sursum – opět vydán programový bibliofilský tisk se studií Josefa Jedličky a cyklem básní s ilustracemi J. Šerých /

Snímání (1967)
(poezie Ivana Slavíka, první veřejné provedení sbírky cenzurované v r. 1947 )

Miluji tě, krásná Te… (1967)
(montáž básní Ivana Blatného, Jiřího Koláře, Jiřího Ortena a Ivana Diviše)

Znamení moci (1968)
(první uvedení rozsáhlé básně Jana Zahradníčka na scéně – spolupráce s Dr. Bedřichem Fučíkem)

Vedle těchto pravidelných pořadů DMD se uskutečnila řada Textappealů pod různými názvy ( Večery bez obalu, Prosím, nehažte kamení ..aj. ) a také několik tzv. filmappealů:

Film-appeal s Busterem Keatonem a Lupino Lanem (1965)
(s podtitulem: „Ve tmě si povídají Jiří a Ondřej Suchýů)

Film-appeal pro Cecilii (1966)
(grotesky Charlese Chaplina, Bena Turpina a Laurela + Hardyho spojoval komentář tvořený monology a dialogy dvou pseudosecesních figur – Cecilie, naivní dívenky z 20. let (Zuzana Martínková, býv. Herečka Černého divadla) a Silvestra, nadpřirozené bytosti s banjem, „která nosí v černém futrálu radost v podobě celuloidového pásu“ (Ondřej Suchý)

Z dalších experimentů:
Happening 67 (26. února 1967 - s padajícím papírovým stropem, do něhož museli účastnící happeningu vytrhávat otvory pro hlavu a tělo a s dirigentem „vážných“ skladeb rozlamujícím taktovku ze salámového špalku divákům jako při krmení zvěře…atd ) , Pořad protestsongů Boba Dylana a hamburgské skupiny Die City Preachers (1967) aj.


Dlužno dodat, že za tento rozsáhlý soupis repertoáru DMD v Litvínově děkuji především seminární práci „Hnutí divadel malých forem – amatérských i profesionálních – v letech 1959 – 1968 /mimo území Prahy/“, vypracované Liborem Vodičkou (Filosofická fakulta MU v Brně, Ústav divadelní a filmové vědy, 1996) a některým podkladům, které mi poskytl Miroslav Kovářík.


Z osobností Docela malého divadla

Oslovil jsem jednoho za všechny, dnes známého divadelního a televizního režiséra Zdeňka POTUŽILA, v letech 1970 – 1987 vedoucího Divadla na okraji a v letech 1974 – 2000 vedoucího dramaturga USM Rubín. Když jsem se ho ptal, zda by mi nemohl říci nějakou svoji vzpomínku na litvínovské Docela malé divadlo, něco o tom, co pro něho spolupráce s touto scénou a s Miroslavem Kováříkem znamenala, zamyslel se a řekl mi, že si odpověď na mé otázky musí promyslet a že mi ji napíše. Do kdy? Do zítřka? Tak do pozítří…
Za dva dny jsem pak obdržel těchto jeho „Osm poznámek k DOCELA MALÉMU DIVADLU (dále také DMD) v Litvínově z let 1967 a 1968“:

„1/ Asi určující je genius loci města v měsíční krajině povrchových i hlubinných dolů, zdevastované krajiny zdánlivě odcizené všemu duchovnímu, s podivuhodným Kolektivním domem, tramvajemi plnými opilých či ztahaných horníků, s všudypřítomným pachem či pro někoho vůní chemie ve vzduchu, s horizontem hořících nočních komínů „Staliňáku“ (Stalinových závodů) kontrastujícím s ještě nezbořeným starodávným blízkým souměstím Mostem a s prudce se zvedajícími Krušnými horami ještě krásně zalesněnými.

2/ Nevím, jestli to, co se dělo v jednom zašlém domě LŠU (Lidová škola umění), bylo opravdu to, čemu říkáme divadlo – dokonce pro mě dnes skoro pejorativně nazývané „malých forem“. Divadlo je bezesporu kolektivní útvar, ale přes těch deset, či malinko více lidí, kteří DMD žili, solitérem a mágem byl Mirek Kovářík!!! … Ne ale probůh divadlo jednoho herce, ale schopnost Mirka ze sebe udělat divadlo. Zvláštní paradox…

3/ Osud přivál z Prahy do Litvínova nejen učitele češtiny a ruštiny Kováříka, ale i intelektuála Josefa Jedličku, muže vlastně jediného vydaného díla, ojedinělé 115 stránkové prózy „Kde život náš je v půli se svou poutí“. Vyšla v roce 1966 a byla ojedinělou a nezaměnitelnou prózou o zcela pomýleném, lidově demokratickém budování měsíční krajiny v padesátých letech.

4/ A za Josefem Jedličkou a jeho ženou lékařkou Mankou do města jakoby vytrženého z Čech a zároveň do něj uhrančivě patřícího přijíždějí pravidelně Josef Škvorecký a Zdena Salivarová, Jan Zábrana, Ivan Diviš, ale třeba i mladíček tehdy zcela neznámý, v otrhaných džínách a s nezbytnou kytarou – tenkrát „jakýsi“ talentovaný Karel Kryl…. výtvarníci Jaroslav Šerých, Bohdan Kopecký a mnozí další! Litvínov kulturní centrum Čech – a ne ledajaké.
/Zde je třeba dodat, že všichni následně podali z největších svědectví o našich dějinách, společnosti i literatuře druhé poloviny XX. století: Jan Zábrana, výbor z let 1948 – 1984 Celý život (kniha o 1046 stranách), Ivan Diviš, stovky stránek (696) glosujících deníků a úvah Teorie spolehlivosti z let 1960 až 1999, práce Diviše, Jedličky a Kryla ve Svobodné Evropě v Mnichově, dílo nakladatelství Salivarové a Škvoreckého Sixty-Eight Publishers z Toronta. Co dodávat?! Litvínov se stal erbovním městem, křižovatkou, DOCELA MALÉ DIVADLO nedílnou součástí podivuhodného severočeského fenoménu šedesátých let. Třeba Divišovo Sursum – patrně jeho nejlepší sbírka – mělo u Kováříka premiéru na jaře 1967 ještě před knižní publikací./

5/ Mirek Kovářík byl tak trochu samotář, jako by člověk více životů, trochu podivín – ale ovšem vždy obklopen hordou milujících a fascinovaných dívek a hochů. V dobách strnulé akademické recitace totiž spolu s Ostermannovskou Violou volil výsostně expresivní modulaci řeči, mimořádné gesto, často extravagantní, tvořilo z básně okamžik jejího zrodu v lidské duši – a protože si Mirek nevybíral autory vnitřně vyrovnané a nesvárlivé, jeho recitace byla „rockovým“ gejzírem. V několikaminutovém finále Blatného básně Terrestris stál na špičkách nohou tak, že se divák nebál jen sugestivního textu, ale i toho, že se na něj Mirek zřítí. Pracoval na divadle s minimem prostředků – měl jednu výbornou hereckou partnerku Annu Volákovou, ale hlavně uměl pomocí světla, skvělé práce s hudbou a třeba pomocí jen jedné rekvizity vytvořit iluzi „velkého“ divadla.

6/ Aby nedošlo k omylu – dramaturgie DMD nebyla určována jen tím, co je výše zmiňováno – Mirek měl svůj vlastní, vyhraněný svět literatury – a tu uváděl: v té době třeba nemyslitelného, dekadentního a sexuálně (dodnes) extravagantního Jiřího Karáska ze Lvovic, bravurně vládl všemi devíti elegiemi Jiřího Ortena, hrůzostrašně čaroval texty Ivana Blatného ještě před znalostí jeho tvorby z blázince v emigraci, představoval americké beatníky. Myslím, že jeho posledním představením bylo uvedení Zahradníčkova Znamení moci ještě z rukopisu. Pro úplnost uvádím, že DOCELA MALÉ DIVADLO existovalo od roku 1962 do roku 1969.

7/ Kapitola nedůležitá? Nebo naopak, nejsignifikantnější, protože jí litvínovské divadlo expandovalo do celé republiky a přežilo zásluhou Mirka Kováříka do XXI. století. Zřejmé zachování a rozšíření fenoménu Václav Hrabě! Mirek posbíral z opisů většinu toho, co zbylo, byl ve vztahu s rodinou a přáteli předčasně zemřelého básníka, jako program DMD v říjnu 1967 vydal 34 básní, které obsahují základ jeho díla, a hlavně je nejméně tisíckrát (určitě nepřeháním) recitoval po klubech, školách, ale i na folkových Portách pro stovky diváků, kteří si je vyvolávali jménem! Je neuvěřitelné, že Hrabě je básníkem již čtvrté či páté generace mladých Čechů a Moraváků. A že to je zřejmě jen Mirkova zásluha – bez něj by těch „jen“ pár básniček, tak ojedinělých v kultuře posledních desetiletí, nenávratně zmizelo a nedostalo se do čítanek. Nešlo jen o zachování editorské, ale možná hlavně o tu fascinaci, se kterou „jeden recitátor“ věřil básníkovi, a jak uměl nakazit výsostně něžnou, ale vnitřně rozervanou a pravdivou poezií posluchače. A vtip na okraj: počátkem osmdesátých let si mně posteskl jeden osmnáctiletý talentovaný básník, jak jej Kovářík zklamal – když zjistil, že tento démon poesie má občanku, nespí někde pod mostem a že dokonce má vlastní embéčko. Tak uhrančivě a nadčasově působil ještě pětačtyřicetiletý Mirek na osmnáctky – a používal k tomu Václava Hraběte.

8/ Jednou, začátkem sedmdesátých let, jsem se s Mirkem pohádal, proč se neučí další texty a neuvádí další autory – jeho odpověď mě pobouřila absolutní nepokorou: „Takhle stojím já a okolo těch osm básníků – a to mně stačí – to je vesmír“. Omlouvám se, měl tehdy pravdu. Opakuji to, co je výše zmíněno: Miroslav Kovářík sám sebe pasoval do duše a textu a sdělení básníka a „sám sebou“ z něj na jevišti dělal nový myšlenkový a citový svět.

Nekladu si nárok na přesnost všech údajů ani jejich úplnost – je to jen emoce a vděk osudu, že jsem v letech 1967/68 mohl dělat zvukaře v DOCELA MALÉM DIVADLE a že jsme tam potkal Josefa Jedličku, Karla Kryla, i nějakého toho ministra – Pavla Dostála, a pak hlavně a hlavně Ivana Diviše!!!
O Mirkovi K. jsem mluvil, seč mi síly stačily, na nic podstatně špatného jsem nepřišel – a ani jsem nechtěl.“

Ukázka z tvorby Miroslava Kováříka

Namísto toho, abych zde přetiskl některé z již dříve otištěných veršů Václava Hraběte, Ivana Diviše, Jana Zábrany a dalších básníků, uváděných a přednášených Mirkem Kováříkem na scéně Docela malého divadla, domnívám se, že bude zajímavější nahlédnout do vlastní Kováříkovy tvorby ze šedesátých let, která je v podstatě dnes neznámá (Kováříkovy texty a verše nikdy nevyšly knižně).

Z kroniky města N

I. SOBOTA VEČER
32 zaříznutých kohoutů
4 tancovačky
12 anonymních dopisů
polovina oken tlumeně osvětlených
džbánky poslané pro pivo
děti poslané předčasně spát
2 hlídky na výpadové silnici
15 laviček na náměstí: 4 prázdné na 10 po dvou na jedné jeden
unavený vodotrysk
pět prvních hvězd
tolik a tolik nových
tolik a tolik starých známostí
šeptání z jedné
kabiny na plovárně

Jinak normálně

II. NEDĚLE ODPOLEDNE
Přísně nažehlené
pocukrované naftalínem
trpělivě prošlapují
těch několik nároží
odkud je tak špatně vidět
že se už léta mylně domnívají
že se právě tady
a právě tehdy
z celuloidové dálky
přižene ten pravý

Jen staré stromy otřepávají stále stejný prach
jak chundelatí psi

III. NEDĚLE DOPOLEDNE
Z železných děr
přes týden pečlivě uzamčených
vylezli chrobáci

Jsou cítit benzínem

IV. VEČER PŘED PRVNÍ NEVĚROU PANÍ BERÁNKOVÉ
Háfízi
Zvolala vykloněna
A tu ho uviděla: snědě snědý
mužně mužný
sladce zvousilý
v mysliveckém
tam stál a čekal
Háfízi
Zvolala opět nyní i výstřihem

Přišoural se odněkud z kůlny
a dal jí pac

V. LÉTO
V létě je všechno
tak prosté
tak samozřejmé
pravila
V létě je všechno
tak prosté
tak samozřejmé
pravil

Rozešli se

VI. ODVODY
1.
Hrudník vyvinutý normálně
Otec zámečníkem
Sestra zabita při železničním neštěstí tenkrát o vánocích
V zahraničí nikdo
Kouří průměrně patnáct denně
Srdce mírně zvětšeno
Od března do února změnil třináct žen
z toho dvě vdané jednu vdovu
Děti nemá
Stará se o rodiče a kývačku
Kde je Borneo neví
Zájem o literaturu má

Schopen bez vady

2.
Žije sám v podkrovní komůrce
s oknem opřeným o statnou lípu
Vypadá pohuble
Mlčí
Přiznává se k jedné dívce
Tvrdí že ona o tom neví
Říká že má rád knihy
čínské město zahrádkářů
nějaké nesrozumitelné názvy gramofonových desek

Schopen po předběžném šetření


VII. MUZEUM
To už víte
stará Hyčlová to má za sebou
Však se něco natrápila
Při tom prvním se chtěla utopit i s dítětem
ale vytáhli ji včas z jezera na přehradě
i to dítě
Copak Kája ten už je na vojně
A on – ten prvý – zůstal na frontě
Dobře mu tak když se dal k Němcům
Žila chvíli s prostředním Ryskou
ale ty děti vypadají na něho
Chodil za ní vždycky navečír nějaký důstojník
10 let už dala pokoj
ale kvůli jejím vlasům zfamfrněl nejeden mužský

Kremaci nechtěla ale dnes se to prý musí
-
Měla by náramný život stará Hyčlová
nebýt těch ale

VIII. ROZLEPENÝ DOPIS
Prosím tě Honzo
jak můžeš nejrychleji
pošli ty prášky
Dohodli jsme se s Jaruškou
že si to necháme vzít
a nic nepomáhá

Jaruška má to dítě staré měsíc

IX.
Konečně přišly směrnice o příchodu jara
Ještě včas aby se mohly zajistit zelené slavobrány
a po městě vylepit
ANI JEDEN PETRKLÍČ NAZMAR

Aparátčíci dali se na pochod
objet vesnice pohovořit s tajemníky přesvědčit aktivy
promítat filmy o výhodách příchodu jara
rozdat letáky SBÍREJTE LÉČIVÝ JARNÍ VZDUCH

Jednomu z nich se stala nehoda:
cestou ze schůze
byl zabit
ohromnou zralou hruškou

X. KAŽDÝ VEČER
Každý večer
vítězové a poražení
v bitvách na náměstí
Někdy dříve jindy později
Krev jejich rozmluv přestane téci
kroky všumějí do parku
zbylí jsou poděleni zábradlím
Každý večer
zoufalá bitva o všechno
ačkoli tomu říkají
kino
několik hospod
či hledání laviček v parku

XI.
Byl to náramně pěstěný park:
333 růží vpravo
333 růží vlevo
uprostřed vodotrysk
333 stříbrných kapek vzhůru
stejný počet do stran
Nalevo pensista
napravo děvčátko s míčem
Přesně uprostřed cesty k vodotrysku
on a ona s rukama spojenýma

Zdálo se mi
že jsem konečně
nalezl rovnováhu
(1965)


Jak zaniklo Docela malé divadlo?

„Zánik Docela malého divadla se odehrál v sezóně 1969/70, a sice dvojím způsobem“, vybavuje si Mirek Kovářík pro něj ony neradostné chvíle, „budova, kde se DMD nacházelo (Hudební škola, posléze Lidová škola umění, jejíž koncertní sálek jsme adaptovali pro divadelní provoz), byla v rámci budování podkrušnohorské dálnice zanesena do demoliční zóny a roku 1970 zbourána. Tak byla vlastně vyřešena i otázka existence divadla jako takového, k němuž se negativně vyjádřil i OV KSČ v Mostě i MěVKSČ v Litvínově - náš repertoár byl označen za oportunistický, moje jméno (byl jsem hlasatelem v srpnovém okupačním týdnu v ústeckém rozhlase a velmi populární právě touto rolí, za odměnu nás tenkrát poslali dokonce na týden do Paříže!) se ocitlo na seznamu oportunistů Severočeského kraje. Také inscenace Zahradníčka, Diviše a Slavíka nám pochopitelně v očích normalizátorů velice přitížily. Já byl v té době už na volné noze, takže se vlastně divadlo rozpadlo i z oné druhé strany - nebylo uměleckého vedení, provozovatel (Městské kulturní středisko) se nás v rámci takového toho hodnocení zřeklo a nastal konec. Asi na pět-šest let, pak to tam kdosi vzkřísil, ale už s "docela jiným" zaměřením, i když pod stejným jménem. Prostě divadlo poezie odešlo s námi - a s tou krásnou atmosférou, kterou si jistě pamatuješ...“

Ano, pamatuju a nezapomenu.

 

 


zelene_peri
Jedna z mála programových položek celého Českého rozhlasu, kterou si píší sami posluchači
více >


PhDr. Miroslav Kovářík
- pedagogické aktivity
více >

 
 
 
Foto archiv a AYYA
     

© 2010